Příspěvek je věnován problematice náhrady majetkové a nemajetkové újmy osobě, která poskytla součinnost veřejné moci (úředním osobám) a zvláště pak ozbrojeným silám. Jedná se o specifický případ odpovědnosti státu, mající objektivní charakter (odpovědnost za výsledek). Zvláštní pozornost bude zaměřena na odškodňování pozůstalých a na přechod náhrad na dědice. Půjde o první komplexní zpracování dané tematiky, která se vyznačuje řadou interpretačních problémů z hlediska teorie (zvl. vztah veřejného a soukromého práva) i praxe (např. zproštění odpovědnosti státu či postavení registrovaných partnerů při odškodňování pozůstalých). Cílem příspěvku bude kritická analýza současného stavu právní úpravy a představení návrhů de lege ferenda.
The article analyses the environmental impacts of the artillery activities of the Army of the Czech Republic within the legal and institutional framework of the Czech Republic, the European Union, and the North Atlantic Treaty Organization (NATO). The research combines qualitative analysis of legal regulations, a comparative assessment of three legislative regimes, and a normative proposal of measures aimed at achieving a more environmentally sustainable performance of military functions. Emphasis is placed on soil contamination, the dispersion of toxic metals, acoustic impact, and the legislative limits of military exemptions. The study concludes that although legal frameworks exist at all levels, their practical implementation remains significantly limited due to the persistent lack of specific methodologies, effective monitoring instruments, and adequate institutional incentives. In conclusion, the article proposes concrete legal and organizational measures that may realistically contribute to better aligning defence activities with environmental protection principles without compromising the state’s defence capability overall.
Studie analyzuje kauzu českého dobrovolníka F. S., který v prostoru probíhajících bojových operací na Ukrajině působil v jednotce podřízené silám teritoriální obrany a přisvojoval si věci padlých vojáků a civilistů. Zkoumá, zda české soudy přesvědčivě vyložily znaky plenění podle § 414 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, zejména pojem „prostor válečných operací“, a jakou interpretační roli při tom mají zákaz plenění v mezinárodním humanitárním právu, Římský statut Mezinárodního trestního soudu a související odborná literatura. Současně se věnuje odlišení plenění od rekvizice či vojenské potřeby, otázce služby v cizích ozbrojených silách podle § 321 trestního zákoníku a důkaznímu významu digitálních záznamů, svědeckých výpovědí a právní pomoci z Ukrajiny. Cílem textu není pouze zhodnocení správnosti výsledku posuzované věci, ale i posouzení, nakolik dosavadní judikatura otevírá prostor pro další výkladové zpřesnění na pomezí vnitrostátního trestního práva a mezinárodního humanitárního práva. V závěru studie shrnuje přínosy a limity dosavadní rozhodovací praxe a formuluje doporučení de lege lata i de lege ferenda.
Kupní smlouvou se prodávající zavazuje, že kupujícímu odevzdá věc, která je předmětem koupě, a umožní mu nabýt vlastnické právo k ní, a kupující se zavazuje, že věc převezme a zaplatí prodávajícímu kupní cenu. Za kupní smlouvu se vždy považuje smlouva o dodání spotřebního zboží, které je nutné sestavit nebo vytvořit. Mají-li strany vůli uzavřít kupní smlouvu bez určení kupní ceny, platí za ujednanou kupní cena, za niž se týž nebo srovnatelný předmět v době uzavření smlouvy a za obdobných smluvních podmínek obvykle prodává.
Článek se zabývá rozhodčím soudem a rozhodčím řízením, přičemž naznačuje potenciální využití takových řízení obecně i v rámci Ministerstva obrany ČR. Zdůrazňuje, že ustanovení týkající se vztahů souvisejících s vymáháním práv před soudem se analogicky vztahují také na vymáhání práv před rozhodčím soudem (rozhodcem) pro rozhodčí řízení nebo rozhodčí nálezy, pokud jsou založeny na platné rozhodčí dohodě (rozhodčí doložce). Základní kategorií důkazních prostředků je důkaz předloženými dokumenty, které vzhledem k povaze sporů, jsou obecně dostatečné k prokázání faktických tvrzení zúčastněných stran. Důvodem této specifické regulace důkazního procesu je skutečnost, že ani rozhodce, ani rozhodčí soud nemají státní donucovací moc.